aktualizováno: 28.03.2024 10:42:24
MoonCat
Kočičí střípky aneb zážitky s kočkou
Jedna kočka, dvě kočky, třetí chybí...
Půlnoc, na obrazovce běží závěrečné titulky filmu a nutno konstatovat, že tyto titulky tvoří zhruba třetinu toho, co jsme z filmu viděli. Ještě že to nebyla detektivka, způsob odhalení vraha by nám opětovně unikl. Je čas jít spát, přesněji řečeno, přesunout se do ložnice. Před ulehnutím je třeba provést klasický rituál počítání koček a tu najednou manželka zbystří: Kde je Charlie? Začnu počítat: Jedna kočka, dvě kočky, třetí nikde. Znova: Jedna kočka, druhá kočka, třetí nikde... Začínám být mírně nervózní a uchyluji se k osvědčenému triku, zachrastím granulemi a poklepu na víčko konzervy. Jeden skok z akvária, žrout Feldík nezklamal, zamňouknutí z odpočívadla, Narinka zjišťuje co bude dobrého. Charlie ovšem nikde. Buším na víčko konzervy a stále NIC a přitom tento svolávací signál funguje vždy spolehlivě. Probíháme byt. Kontrola všech pozic, kde by se mohla kočka nacházet, nepřináší kýžený úspěch. Otvírám skříně, skříňky, šuplíky, číhnu na postel, pod postel, do postele, zkontroluji i strop, ovšem se stále stejným výsledkem. Charlie CHYBÍ, je FUČ!
Kdy jsme jej viděli naposledy??? Někdy u večeře. Kam mohl poté zmizet??? Večer odcházela dcera, mohl proklouznout na chodbu? Manželka věšela také z okna prádlo, mohl proklouznout do ložnice, kde není v okně síť??? Začínáme blednout a přemýšlíme nad oněmi variantami. Opět kolečko po bytě a opět bez výsledku. Zbytek zvířecího osazenstva kouká na nás dvounožce, cože to magoříme a lítáme po bytě jak ohnivé čáry. Kouknu z okna ložnice dolů, no co bych asi tak viděl o půl jedné v noci, tma jak v pr....., jen osm pater směrem dolů se rýsuje hromada kamení čerstvého výkopu. To už se mi pořádně dělá špatně. Proběhnu po schodech panelák, osm pater dolů, osm pater nahoru. NIC!!! Tak znova: Osm pater dolů, osm pater nahoru. NIC!!!
Bereme si baterky a vyrážíme před barák. Představa růžového tělíčka rozplesklého na hromadě kamení pod oknem ve mě vyvolává infarktový stav s otázkou, co bude dřív, zda nález kocoura, nebo můj transport do zdejší nemocnice na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Výkop zkontrolován, kocour nikde - naštěstí. Prohlížíme keříky v okolí, opět s nulovým výsledkem. Jedna hodina v noci je již dávno pryč a nezasvěcený pozorovatel by byl jistě zvědav, cože to ti dva cvoci s baterkami v tak pozdní noční dobu před panelákem hledají. Prohledávaný okruh, mající tvar rozšiřující se spirály je stále větší, nocí se nese volání Charlie, Charlie... a stále nic a nic a nic. Na pokraji zhroucení se vracíme domů.
Cestou do našeho bytu manželka prohlíží na jednotlivých patrech opětovně kočárky, botníky, málem nakukujeme i pod rohožky, co kdyby... A NAJEDNOU, v sedmém patře, úplně vzadu v botníku je něco růžového: CHARLIE!!! Schován za botami, v klidu si tu chrní svůj kocouří sen a o infarktovém stavu svých dvounožců nemá ani páru. Zmeťour musel proklouznout na chodbu, když večer odcházela dcera a botník o patro níže bylo naštěstí to místo, kde se rozhodl přenocovat. Jsou dvě hodiny v noci, nalévám si decku whisky, poté zběžně provedu sčítání, jedna kočka, dvě kočky, tři kočky... plus jeden pes a konečně jdeme spát. Pokud bych měl někdy v budoucnu náladu sledovat v televizi nějaký horor, myslím, že vzpomínka na ono noční kocouří hledání zcela jistě předčí veškerá filmová očekávání.
Felďa, alias lovec Pampalini
Tento příběh je z dob dávných, kdy ještě jediným kočičím obyvatelem našeho bytu byl Feldík, úžasný, nádherný, mazlivý a nesmírně chytrý sphynxí kluk.
Jak už to tak bývá, v domácnosti obývané kočkami si žádný létající tvor není jist životem. A tak jakákoliv moucha, brouk či jiný hmyz, je nekompromisně ihned uloven a likvidován. Přesto mě jednou vyděsil Feldík, jehož zraky byly upřeny na poletující vosu, a jehož výraz hovořil jasně, TA BUDE MOJE. Vzhledem k tomu, že vosa nevypadala na to, že by hodlala opustit tento svět či náš byt dobrovolně a představa žihadla v kočičím čumáku mě vcelku vystrašila, rozhodnutí bylo jasné, vosu odlapit dříve, než bude z Feldi válečný invalida. Jenže, dvounožec míní, kočičák mění. Než jsem si přinesl utěrku, kterou bych vosu bacil, byl již Felďa uprostřed vosí bitvy. Nevím, zda vosa číslo jedna zavolala posily, či to byla náhoda, faktem však je, že místo jednoho pruhovaného žihadla jich v kuchyni najednou létalo sedm, ale i přes tu početní převahu byl králem bojiště Felďa. Upřený pohled na vosu, výpad, rána packou a úskok vzad. Feldík se ukázal jako dokonalý lovec. Dobře si vědom vosího nebezpečí, sotva vosu bacil, uskočil do bezpečné vzdálenosti a jen upřeně sledoval, zda se ještě vosa hýbe. Vzhledem k tomu, že vosy, jež obsadily naši kuchyň, zřejmě moc inteligence nepobraly, vůbec je nenapadlo předstírat smrt a tak po sebemenším pohybu následovala další rána packou, úskok kočičáka stranou a to až do úplné likvidace celé vosí jednotky. Než jsem se stačil rozkoukat či jakkoliv zasáhnout do boje, kočičí bitva byla vyhrána. Na podlaze v kuchyni seděl spokojený Feldík s vítězoslavným výrazem ve své kočičí tváři a před ním bylo vyrovnáno v jednom řádku sedm poražených vosích bojovníků.
Tedy nikoliv Raid či podobný prostředek a chemický fujtajblík, ale kočka je nejúčinnější v boji s vosími vetřelci a samozřejmě nejen nimi.
Není vůně jako vůně aneb osvěžovač vzduchu z kočičího pohledu
Jmenuji se Charlie, jsem krásný sphynxí kluk a chystám se vám napsat, jak můj dvounožec hodlal se osvěžit vzduch v MÉM kočičím bytě. Abyste rozuměli, byteček kde bydlím je samozřejmě můj a mých kámošů Feldíka, Narinky a Afayky, no a teda doufám, že mi dvounožci pořídí nějakou novou sphynxí slečnu, to do budoucna. Dvounožce máme na to, aby nás měl kdo pomazlit, naplnit misky báječným krmením, uklidit kadibudku a aby si měl s námi kdo hrát, když nás to třeba ve čtyři hodiny ráno napadne.
Ale k věci, představte si, že si tuhle jdu na záchůdek, poněvadž se mi chtělo čurat a co to nevidím, v koupelně, kde máme kadibudku, bliká nějaká věcička. Proplížím se do záchůdku, ona věc blikne a pššššš, fůůůůůůj, postříkala mě nějakým smradem, který teda vůbec nám kočkám nevoní. Tak jsem se lekl, že jsem se málem zapomněl vyčurat. A když jsem šel do kadibudky příště, blik, pššššš, fůůůůůj, zase ten smrad. Tak to teda NE, jednou za den to vydržím a bobek do kadibudky udělám, ale rozhodně tam čurat NEBUDU. Našel jsem si krásné místečko pod stolem v pokojíku, ale co to neslyším, najednou řev a dvounožec se rozčiluje, kdo to prý načural pod stůl, že do toho šlápl. Samozřejmě sem se nepřiznal a příště mu tam načural znova. Takto se to opakovalo několikrát, jenže ouha, jednou byl dvounožec připraven, odlapil mě hned v pokojíku, chytnul mě za moji krásnou nahatou a vytahanou kůžičku a řval něco o kastraci... Tedy nevím, co to znamená, ale z výrazu dvounožcovy tváře jsem usoudil, že to bude asi vážná věc a raději jsem se rozhodl, že zkusím zase kadibudku. Jdu se vyčurat a ZASE, blik, pššššš, fůůůůůj, opět jsem byl pokropen oním smradem. Tak to teda NÉÉ. Tady chodit nebudu... Jdu k dvounožci se pomazlit, abych se alespoň trošku uklidnil od toho šoku a co to nevidím. Dvounožec mě při hlazení začal najednou očichávat, pak vletěl do koupelny a začal nadávat, že je prý trouba a podobně, taková neslušná slova, kterými se častoval tu ani psát nemohu, poněvadž jsem slušný kocour. Pak mě začal mazlit, pořád opakoval, ať se na něj nezlobím a nakonec jsem dostal supráckou kapsičku, moji oblíbenou, mňam. Když jsem pak nakoukl do koupelny, ta pšoukací a blikací věcička, která mě vždy pokropila tím bléééé smradem, byla pryč.
A od té doby zase můžu v klidu používat svoji kadibudku.
PS:POZNÁMKA DVOUNOŽCE: osvěžovač vzduchu s pohybovým čidlem u kočičí kadibudky není to pravé ořechové. Máte li doma kočky, je nutno přemýšlet o všem z KOČIČÍHO hlediska.
|
